Kasejovice 20. léta

V sobotu 15. února 2014 jsme se v sále kulturně společenského centra přesunuli časem do 20. let minulého století. Do doby, kdy v Kasejovicích kvetl spolkový život, lidé se sdružovali a bavili a také se stavělo a budovalo o stošest. Představit jsme chtěli hlavně kulturu té doby, společenský život, módu, líčení, tanec ap.
A jelikož jsme se snažili o večer zábavný, nacvičili jsme s několika ochotnými dobrovolníky dobové scénky, které právě měly zpestřit jinak notoricky známé až nudné povídání.
Vždyť se již tímto historickým tématem nezabýváme poprvé a mnoho informací jistě nebylo pro přítomné novinkou. 
A jak vlastně pořad probíhal?  Ten, kdo svou přítomností poctil náš společenský a taneční večer, může klidně následujících pět odstavců vynechat. Pro ty, kteří se nevypravili, přináším stručné shrnutí.
Takže: povídání obecné - co se tenkrát hrálo, tančilo, zpívalo, jak se dámy oblékaly a líčily, jak to vypadalo s kulturním vyžitím zde u nás v Kasejovicích. Pro dokreslení atmosféry kabaretů zazněly dvě písně Karla Hašlera, které nádherně zazpívala Štěpánka Bořková.
Povídání proplétaly hrané scénky. Ta první měla pracovní název „Kam půjdeme“ a šlo v ní o to, že dvě dvojice mladých se rozhodovaly, jak strávit večer. Padlo množství návrhů, např. jít do cirkusu, na divadlo, na kulečník, nebo do lesa na divadlo.
Pozor, všechny tyto možnosti byly opravdu reálné, všechny uvedené atrakce zde skutečně byly k mání, jen si vybrat. Ale vybírání je někdy tím těžší, čím víc je možností. Nakonec chlapci zvolili tradiční zábavu „jít na pivo“ a děvčata se odebrala do Orla, což byla nově vzniklá tělovýchovná katolická jednota. (Tak mi teď napadá, že se vlastně od těch našich předků až zas tolik nelišíme…) Při nacvičování této scénky jsme si tak oblíbili termín Orel díky skvělému provedení jednoho z aktérů, že když pak v průběhu večera padla otázka, jak se vlastně budeme jmenovat, byli jsme jednohlasně pro Orla.
Druhá scénka se týkala bizarního sporu, který byl zaznamenán A. Heverou v jeho deníku a v němž šlo o to, že kloboučník dlužil sklenáři za okna a nemínil platit, což sklenář Kodýtek vyřešil po svém – nakoupil v kloboučnictví klobouky pro své ženské, doplatil malý rozdíl a byli konečně vyrovnáni. Takže scénka „Kloboučnictví “ byl takový pokus o rekonstrukci skutečného příběhu.
Poslední scénka byla zakomponovaná do celkového pořadu a zároveň jej ukončovala. Pojišťovák banky Slavie měl tu drzost, že využil příležitosti a přišel na náš taneční večer nabízet pojištění. A protože byl neodbytný, jak už tak pojišťováci bývají, podařilo se mu nakonec přemluvit účinkující k velice výhodnému pojištění manželství a věna.
Po vystoupení jsme pustili hudbu 20. let a doufali, že se lidé zvednou a budou tančit, nicméně tak se nestalo, tančili jsme tedy sami, někteří do brzkých ranních hodin, kdy už návštěvníci odešli, a v sále zbyla jen skupinka, která si právě dala název Orel.

Fotografie z vystoupení najdete zde.